Otázka zní jednoduše. Vložím jednorázově 50 000 dolarů do indexového fondu na S&P 500, nechám to ležet a odejdu jednou do důchodu jako milionář. Dá se to?

Zkrácená odpověď je: teoreticky ano, ale všechno stojí a padá na dvou číslech, o kterých se u podobných výpočtů mluví nerado. Kolik let máte čas a jaký výnos si dovolíte předpokládat.

Kouzlo, které není žádné kouzlo

Celý ten příběh stojí na složeném úročení. Peníze vydělávají a ty výdělky pak vydělávají další. Čím déle to necháte běžet, tím divočeji čísla ke konci narůstají.

A právě proto je čas důležitější než samotná částka. Padesát tisíc dolarů, které leží třicet let, je něco úplně jiného než stejná částka, která má na práci jen deset let.

Historicky se u amerického akciového trhu často pracuje s dlouhodobým průměrným výnosem někde kolem deseti procent ročně. To je ale průměr přes velmi dlouhé období, ne slib. Roky bývají hubené i tučné a v konkrétní dekádě může být realita výrazně jiná.

Ten graf berte jako ilustraci principu, ne jako předpověď. Ukazuje jen, jak se stejná jednorázová investice chová při různých předpokládaných výnosech a různě dlouhé době. Nic víc a nic míň.

Co ten výpočet zamlčuje

Když někdo řekne „padesát tisíc na milion", většinou tam chybí několik poznámek pod čarou. A ty rozhodují o tom, jestli to vyjde.

  • Inflace. Milion dolarů za třicet let nebude mít stejnou kupní sílu jako milion dnes. Nominální cíl a reálná hodnota jsou dvě různé věci.
  • Poplatky a daně. I malý roční poplatek fondu ukrojí za desítky let z výsledku nezanedbatelný kus. Danění výnosů pak řeší každý podle své situace.
  • Posloupnost výnosů. Není jedno, kdy přijdou dobré a špatné roky. Ošklivý propad na začátku bolí jinak než tentýž propad na konci.

Osobně bych k číslu deset procent ročně přistupoval opatrně. Ne že by nebylo podložené historií, ale je to pohled do zpětného zrcátka. Budoucnost se nikomu podepsat nezavázala.

Jedna sázka, jedna země

Tady si dovolím poznámku, která k tématu patří. Celá tahle úvaha stojí na jednom jediném indexu, a to indexu amerických firem. To je koncentrace, kterou si člověk často neuvědomí, dokud mu ji někdo nepojmenuje.

S&P 500 zní jako široká diverzifikace, protože je tam pět stovek firem. Jenže je to pořád jedna ekonomika, jedna měna a v posledních letech i pár největších technologických jmen, která táhnou zbytek.

Mně z toho vychází, že „jeden index na všechno" je pohodlné, ale ne bez rizika. Rozložit část peněz i mimo americký trh, do Evropy nebo do širších globálních ETF, dává z pohledu rozprostření rizika smysl. Nejde o to sázet proti USA, jde o to nesázet úplně všechno na jednu kartu.

Pokud vás láká jednoduchý vstup přes akciové indexy, nabízí se srovnat si podmínky u toho, jak se firmy chovají v nejistém prostředí, protože právě nejistota bývá to, co dlouhodobé plány prověří.

Takže stačí těch 50 tisíc, nebo ne?

Ve výsledku záleží na kombinaci tří věcí: kolik máte času, jaký reálný výnos vám trh dopřeje a jestli po cestě neplatíte zbytečně moc na poplatcích.

Když je časový horizont dost dlouhý a výnos se aspoň přiblíží dlouhodobému průměru, jednorázová investice takové velikosti se k milionu dostat může. Když má času málo nebo přijde slabší dekáda, samotná ta částka bez dalších pravidelných vkladů to nezachrání.

Nepodceňoval bych ani to nejjednodušší řešení, které se u těchto úvah nabízí. Pokud vám čas dovoluje, nezůstávat u jediné jednorázové investice a přidávat menší částky pravidelně bývá klidnější cesta než spoléhat, že jeden vklad a jedna země to samy dotáhnou.

Trh vám nic negarantuje. Ale čas, rozložení rizika a nízké náklady jsou tři věci, které máte alespoň částečně ve svých rukou. A to je víc, než se na první pohled zdá.