Diverzifikace znamená nerozdávat osud svých peněz jedné firmě, jednomu odvětví ani jedné zemi. Rozložené portfolio ustojí i bankrot jednotlivé firmy - koncentrované portfolio ne.
Prakticky se diverzifikuje několika směry: mezi více akcií (nejsnáz přes široké ETF), mezi třídy aktiv (akcie, dluhopisy, hotovost), mezi regiony (USA, Evropa, rozvíjející se trhy) a v čase (pravidelné nákupy místo jednorázové sázky).
Ve finanční teorii se diverzifikaci říká jediný „oběd zdarma", který trhy nabízejí. Stojí málo a chrání před nejdražší chybou: přesvědčením, že právě vy víte, co bude růst.
Proč diverzifikace funguje
Jednotlivé investice se nehýbou stejně. Když padá technologický sektor, může držet energetika; když klesají akcie, drží hotovost a často i dluhopisy. Kombinace investic, které se nehýbou v jednom rytmu, sníží kolísání celého portfolia, aniž by úměrně snížila výnos.
Hranice ale existuje: v opravdu velkém propadu klesá téměř všechno najednou. Diverzifikace nechrání před poklesem trhu jako celku, chrání před nevratnou ztrátou z krachu jednotlivé sázky. Rozdíl je podstatný. Trh se historicky vždy zotavil, zkrachovalá firma ne.
Investor A vloží 500 000 Kč do akcií jedné firmy, investor B do ETF na 1 500 světových firem. Firma investora A zkrachuje: ztráta 100 %, definitivní. Trh investora B spadne ve stejné krizi o 35 %: dočasná ztráta 175 000 Kč, kterou následující růst trhu časem smaže. Stejná krize, zásadně jiný výsledek.
Kdy je diverzifikace falešná
- Tři fondy na stejný index. Držet tři ETF na americké akcie není rozložení rizika, ale jedna sázka třikrát.
- Deset akcií z jednoho odvětví. Deset bank není diverzifikace, je to jedna sázka na finanční sektor.
- Vše doma. Portfolio jen z českých titulů sdílí osud jedné malé ekonomiky. Domácí trh je v pořádku jako část, ne jako celek.
Opačný extrém také existuje: rozdrobit peníze do třiceti fondů a padesáti akcií přehled nezlepší, jen zvýší poplatky a práci. Pro většinu portfolií stačí několik širokých ETF a případně menší podíl jednotlivých akcií.