Sotva se na trzích objeví nervozita, vytáhne někdo starou písničku o zlatu coby bezpečném přístavu. Objevila se znovu a stojí za to se u ní zastavit. Ne proto, že bych zlato doporučoval, ale proto, že ten příběh je pořád stejný a je dobré si ho rozebrat s chladnou hlavou.

Fakt je jednoduchý: zlato se opakovaně prodává jako pojistka pro nejisté časy. To je celé. Kolem toho se pak nabaluje spousta emocí.

Proč zlato pořád platí za „bezpečný přístav"

Logika za tím je srozumitelná. Zlato není ničí závazek. Nestojí za ním žádná firma, která může zkrachovat, ani stát, který může natisknout další peníze. Když jsou lidé nervózní z akcií, z inflace nebo z geopolitiky, část z nich instinktivně sáhne po něčem hmatatelném.

A protože to tak dělají generace investorů, ten příběh se sám potvrzuje. Když dost lidí věří, že zlato je útočiště, v momentě strachu do něj skutečně naskočí a cena vyletí. Sebenaplňující proroctví v přímém přenosu.

Tolik k tomu, proč tahle nálepka drží. Teď to podstatnější.

Kde mám se zlatem problém

Osobně se ke zlatu jako k řešení nestavím. Nepíšu o něm jako o pojistce ani jako o uchovateli hodnoty a sám ho nedoporučuji. Důvod je prostý.

Zlato nic nevyrábí. Neplatí dividendu, nemá tržby, nezvyšuje zisk. Jeho cena stojí a padá čistě na tom, kolik za něj ostatní zrovna chtějí dát. Jsou období, kdy roste roky. A jsou období, kdy roky nikam nejde a jen tam leží.

To mi jako základ portfolia nesedí. Radši držím něco, za čím je reálná ekonomická činnost. Firma, která něco prodává a vydělává. Nebo široké ETF, přes které vlastním stovky takových firem naráz.

Tím neříkám, že zlato je špatné. Říkám jen, že ho neberu jako odpověď na nejistotu. Pro mě je odpovědí na nejistotu spíš rozložení rizika napříč trhy a regiony než útěk do jednoho kovu.

Odkud ten strach teď pramení

Chuť na bezpečné přístavy nevzniká ve vzduchoprázdnu. Poslední týdny přinesly hned několik důvodů k nervozitě, hlavně kolem geopolitiky. Napětí na Blízkém východě a jeho dopad na ceny ropy jsem rozebíral v článku o tom, jak ropa reaguje na dění kolem Íránu, a taky v textu o tom, jak ropa kolísá podle situace u Hormuzu.

Zrovna tohle je moment, kdy se pravidelně objeví titulky o zlatu. Ale jak se na tyhle věci dívám dlouhodobě: geopolitické otřesy a výroky politiků dokážou trhem pořádně zacloumat, jenže ten vliv bývá většinou krátkodobý. Dlouhodobý směr obvykle neotočí.

A přesně proto se snažím dívat přes titulek na to, co se děje pod povrchem. Jestli jde o dočasný strach, nebo o skutečnou změnu směru.

Když už se hledá „to bezpečnější"

Zlato není jediná věc, kterou lidé v nejistotě řeší. Ve zprávách se teď objevila i úvaha, jestli není bezpečnější sáhnout po něčem jiném než po samotném americkém indexu S&P 500 přes ETF. Ta otázka je podle mě zdravá.

Sám dlouhodobě netlačím všechno do amerického trhu. Základ mám v širokých ETF mimo USA, s důrazem na Evropu. Okrajově pak globální a rozvíjející se trhy, z Asie hlavně Singapur a Japonsko. Ne proto, že bych americkému trhu nevěřil ze dne na den, ale protože nechci mít všechno v jedné zemi a v jedné měně.

To je pro mě smysluplnější odpověď na nejistotu než skok do zlata. Rozložit, ne se schovat.

Můj závěr: Zlato jako bezpečný přístav je hlavně příběh, který si trh sám potvrzuje. Když dost lidí věří, že chrání, v momentě strachu do něj naskočí a cena vyletí. Chápu ten mechanismus, ale sám se ke zlatu jako k řešení nestavím. Neplatí dividendu, nic nevyrábí a jeho hodnota drží čistě na náladě ostatních. Pro klidný spánek se spoléhám radši na rozložení rizika napříč trhy.

Nakonec je to na každém. Někdo potřebuje mít v portfoliu kus kovu, aby se cítil líp, a to je legitimní. Já jen dávám na stůl, proč to sám nedělám a co mi dává větší smysl. Rozhodnutí nechávám na vás.