IPO (initial public offering) je první veřejná nabídka akcií - moment, kdy se soukromá firma stává veřejně obchodovanou a její akcie si může koupit kdokoli na burze. Firma tím získává kapitál na růst, zakladatelé a časní investoři možnost zpeněžit podíly.
Kolem velkých IPO bývá humbuk a tady je namístě opatrnost: cenu při úpisu určuje prodávající, kterému se hodí co nejvyšší. Statistiky dlouhodobě ukazují, že průměrné IPO v prvních letech za trhem spíš zaostává. Počkat rok dva, až firma ukáže výsledky jako veřejná společnost, o nic zásadního nepřipraví.
Jak IPO probíhá
Firma si najme investiční banky (upisovatele), které ocení podnik, stanoví úpisovou cenu a nabídnou akcie velkým investorům. Teprve poté se akcie objeví na burze, kde s nimi obchoduje veřejnost. Drobný investor se k akciím za úpisovou cenu obvykle nedostane - kupuje až první den obchodování, často za cenu vyhnanou prvním nadšením.
Proč bývají IPO špatný nákup
- Informační nerovnováha. Prodávající zná firmu líp než vy a vybírá si okamžik, kdy se prodává nejvýhodněji - jemu, ne vám.
- Marketingová vlna. Velká IPO doprovází kampaň, která tlačí cenu první den nahoru. Nadšení vyprchá, čísla zůstanou.
- Krátká historie. Bez let výsledků jako veřejná firma se ocenění opírá o sliby, ne o data.
Sledovaná firma vstoupí na burzu, první den akcie vyskočí o desítky procent a média píší o úspěchu. Během následujícího roku ale nadšení opadne a cena se propadne pod úpisovou úroveň, jak přijdou první kvartální výsledky pod očekáváním. Kdo koupil první den v euforii, je i po roce ve ztrátě. Tenhle scénář se u velkých IPO opakuje pravidelně - ne vždy, ale dost často na to, aby opatrnost dávala smysl.
To neznamená, že každé IPO je špatné - jen že spěchat není třeba. Kvalitní firma bude kvalitní i za rok, kdy už bude mít za sebou pár čtvrtletí veřejných výsledků a cenu utvořenou trhem, ne marketingem.